Popis
Komplex San Gregorio Armeno je barokní kostel s velkým klášterem ve starém centru Neapole, v půli ulice výrobců betlémů. Za střízlivým průčelím ukrývá jeden z nejbohatších a nejzlacenějších interiérů ve městě.
Kostel má jednu loď, zakrytou vyřezávaným a zlaceným kazetovým stropem, který na konci 16. století nechala zřídit abatyše Beatrice Carafa. Od stěn po kupoli se táhne 62 fresek Luky Giordana, jedno z jeho nejvýznamnějších děl, až po Slávu svatého Řehoře v kupoli.
Na vnitřní straně průčelí vypráví Giordano o příchodu arménských řeholnic na pláž v Neapoli. Nahoře, za zlacenými mřížemi kůrů, sledovaly řeholnice mši neviděny: mosazná mříž vedle oltáře umožňovala abatyši mši poslouchat a sestrám přijímat svaté přijímání.
Z kláštera se vstupuje do ambitu, jednoho z nejkrásnějších v Neapoli, s pomerančovníky, kašnou a sochami Krista a Samaritánky. Venku zvonice překlenuje ulici jako most a spojuje dvě části kláštera.
Podle tradice všechno začalo skupinou řeholnic prchajících z Konstantinopole, které s sebou přivezly ostatky svatého Řehoře, patriarchy Arménie. Klášter, který vznikl, se stal jedním z největších a nejbohatších ve městě.
Vstupovaly sem dcery velkých neapolských rodů: Pignatelliů, Caracciolů, Di Sangrů. Po Tridentském koncilu přišla klauzura a od roku 1572 byl kostel i klášter postaven znovu, zatímco sestry v něm dál žily a stěhovaly se z jednoho křídla do druhého.
Neapol má krev, která se rozpouští i mimo katedrálu. Od roku 1864 se tu uchovávají ostatky svaté Patricie a její krev se stejně jako krev svatého Januaria zkapalňuje: proto mnoho Neapolitánců říká kostelu prostě Santa Patrizia.
Kostel má jednu loď, zakrytou vyřezávaným a zlaceným kazetovým stropem, který na konci 16. století nechala zřídit abatyše Beatrice Carafa. Od stěn po kupoli se táhne 62 fresek Luky Giordana, jedno z jeho nejvýznamnějších děl, až po Slávu svatého Řehoře v kupoli.
Na vnitřní straně průčelí vypráví Giordano o příchodu arménských řeholnic na pláž v Neapoli. Nahoře, za zlacenými mřížemi kůrů, sledovaly řeholnice mši neviděny: mosazná mříž vedle oltáře umožňovala abatyši mši poslouchat a sestrám přijímat svaté přijímání.
Z kláštera se vstupuje do ambitu, jednoho z nejkrásnějších v Neapoli, s pomerančovníky, kašnou a sochami Krista a Samaritánky. Venku zvonice překlenuje ulici jako most a spojuje dvě části kláštera.
Podle tradice všechno začalo skupinou řeholnic prchajících z Konstantinopole, které s sebou přivezly ostatky svatého Řehoře, patriarchy Arménie. Klášter, který vznikl, se stal jedním z největších a nejbohatších ve městě.
Vstupovaly sem dcery velkých neapolských rodů: Pignatelliů, Caracciolů, Di Sangrů. Po Tridentském koncilu přišla klauzura a od roku 1572 byl kostel i klášter postaven znovu, zatímco sestry v něm dál žily a stěhovaly se z jednoho křídla do druhého.
Neapol má krev, která se rozpouští i mimo katedrálu. Od roku 1864 se tu uchovávají ostatky svaté Patricie a její krev se stejně jako krev svatého Januaria zkapalňuje: proto mnoho Neapolitánců říká kostelu prostě Santa Patrizia.