Popis
Biblioteca Nazionale Vittorio Emanuele III (Victor Emmanuel III Národní knihovna) je národní knihovna Itálie. Zabírá východní křídlo Palazzo Reale v Neapoli, na 1 Piazza del Plebiscito, a má vchody z Piazza Triest E Trento. Je financován a organizován společností Direzione Generale Per I Beni Librari a Ministero Per I Beni e Le Attività Culturali.
V kvantitativním vyjádření je to třetí největší knihovna v Itálii, po Národních knihovnách v Římě a Florencii, s 1 480 747 tištěnými svazky, 319 187 brožur, 18 415 rukopisů, více než 8 000 periodika.
Knihovna byla založena na konci 18. století v Palazzo Degli Studi (kde nyní sídlí Museo Archeologico), s jeho jádrem tvořeným knihami Holdings of the Palazzo Capodimonte, slavná farnese knihovna Carlo di Borbonev roce 1734 se přesunul do Neapole).V roce 1816 se otevřel veřejnosti v roce 1804 pod názvem Reale Biblioteca di Napoli. Přírůstky do jeho sbírky pocházely z zrušených náboženských domů a těch, které byly zabaveny ze soukromých sbírek.S
V roce 1910 byla do knihovny přidána Officina Dei Papiri Ercolanensi - to byl workshop založený Carlo Di Borbone, aby zachoval papyri nalezený v vykopávkách v Herculaneu. Po dlouhé debatě a o návrhu a úsilí Benedetto Croce byla v roce 1922 knihovna přesunuta do svého současného umístění v Palazzo Reale, která byla knihovně udělena králem Victorem Emmanuelem III (jehož jméno stále nese).Po převodu byly na ně připojeny sbírky dalších důležitých neapolitanských knihoven, včetně Biblioteca Brancacciana (vytvořené v Římě kardinálem Francesco Maria Brancaccio v první polovině 17. století, převedeny do Neapole a konečně se staly první veřejnou knihovnou v Neapoli 'First Public Library').
Trpěl během druhé světové války kvůli německým a spojeneckým povoláním Neapole (za čtyři dny Neapole zapálili Němci), ačkoli nejcennější rukopisy byly převedeny na bezpečnější místa aZůstal tam, dokud se knihovna znovu otevřela v roce 1945. V roce 1980 bylo křídlo budovy vážně poškozeno zemětřesením, což nutilo knihovnu, aby přenesla některé ze svých podílů do jiné části budovy.
V kvantitativním vyjádření je to třetí největší knihovna v Itálii, po Národních knihovnách v Římě a Florencii, s 1 480 747 tištěnými svazky, 319 187 brožur, 18 415 rukopisů, více než 8 000 periodika.
Knihovna byla založena na konci 18. století v Palazzo Degli Studi (kde nyní sídlí Museo Archeologico), s jeho jádrem tvořeným knihami Holdings of the Palazzo Capodimonte, slavná farnese knihovna Carlo di Borbonev roce 1734 se přesunul do Neapole).V roce 1816 se otevřel veřejnosti v roce 1804 pod názvem Reale Biblioteca di Napoli. Přírůstky do jeho sbírky pocházely z zrušených náboženských domů a těch, které byly zabaveny ze soukromých sbírek.S
V roce 1910 byla do knihovny přidána Officina Dei Papiri Ercolanensi - to byl workshop založený Carlo Di Borbone, aby zachoval papyri nalezený v vykopávkách v Herculaneu. Po dlouhé debatě a o návrhu a úsilí Benedetto Croce byla v roce 1922 knihovna přesunuta do svého současného umístění v Palazzo Reale, která byla knihovně udělena králem Victorem Emmanuelem III (jehož jméno stále nese).Po převodu byly na ně připojeny sbírky dalších důležitých neapolitanských knihoven, včetně Biblioteca Brancacciana (vytvořené v Římě kardinálem Francesco Maria Brancaccio v první polovině 17. století, převedeny do Neapole a konečně se staly první veřejnou knihovnou v Neapoli 'First Public Library').
Trpěl během druhé světové války kvůli německým a spojeneckým povoláním Neapole (za čtyři dny Neapole zapálili Němci), ačkoli nejcennější rukopisy byly převedeny na bezpečnější místa aZůstal tam, dokud se knihovna znovu otevřela v roce 1945. V roce 1980 bylo křídlo budovy vážně poškozeno zemětřesením, což nutilo knihovnu, aby přenesla některé ze svých podílů do jiné části budovy.